V květnu 2009 publikoval Vladimír Socha svoji první knihu: Úžasný svět dinosaurů. O měsíc později jsem na ni napsal recenzi. Nyní vyšlo 2. vydání a Vladimír Socha mě požádal o můj názor na jeho obsah. Knihu jsem si tedy koupil (což bych ale udělal tak jako tak; už jen proto, abych byť jen minimálně podpořil autora) a přečetl. Vzhledem ke skutečnosti, že se nejedná o novou knihu, ale pouze o nové vydání, zaměřím se především na řešení problémů z první verze. A protože mi V. Socha psal, že během přípravy 2. vydání bral v úvahu i recenze (údajně především tu moji a Davida Černého), podíváme se, do jakého stupně je druhý Úžasný svět dinosaurů (dále ÚSD 2) doplněný a aktualizovaný, jak stojí na obálce.

Obálka druhého vydání Úžasného světa dinosaurů (zdroj: tridistri.cz).

Na základě přítomnosti Haversova systému, který se vyskytuje pouze u teplokrevných obratlovců, bylo prokázáno, že fragmentární fosilní pozůstatky od Holubic u Kralup a Srnojed u Pardubic, objevené před více než sto lety, patří dinosaurům.

Dinosauři... kolik jich u nás tedy žilo (zdroj: wired.com)?

Tato informace se šíří internetem a byla by jistě velmi zajímavá nebýt toho, že Haversův systém se nevyskytuje pouze u teplokrevných živočichů a v kostech druhohorních obratlovců není nejmenší problém na něj natrefit.

V očích přírodovědců jsou kreacionisté lidmi, kteří se velmi rádi kompromitují na všech možných frontách diskuze. Jejich znalosti přírodních věd jsou slabší než znalosti žáků základních škol a neochota přiznat si to dělá z kreacionistů jedince, se kterými se nedá diskutovat. Tentokrát si opět vzali na pomyslnou mušku paleontologii; a konkrétně nepřekvapivě opět dinosaury, které – jak už jsme si zde párkrát ukázali – mají kreacionisté obzvlášť rádi.

Eodromaeus murphi (zdroj: marshalls-art.com).

Lze zcela oprávněně říct, že čím víc se kreacionisté zajímají o nějaký vědní obor, tím víc mu nerozumí, protože jeho závěry deformují svým iracionálním přístupem, což v důsledku vede k naprostému pomatení všech závěrů. Dinosauří paleontologie je toho dobrým příkladem. Kreacionisté neznají nic jiného než dinosaury, a proto je zmiňují pokaždé, kdy se zabývají paleontologickými doklady evoluce. Nyní si povšimli, že bylo publikováno cosi, co se nazývá Eodromaeus murphi, a jelikož opět zcela nepochopili jeho přínos vědě, použili ho (+ výsledky publikované v onom článku) jako argument proti evoluci.

Josef Augusta a Zdeněk Burian, jejichž společná popularizační činnost v oblasti paleontologie obratlovců zaznamenala obrovský úspěch nejen u nás, ale i v zahraničí, k sobě patří stejně neodmyslitelně jako Terence Hill a Bud Spencer, Tom a Jerry, Pat a Mat, Laurel a Hardy či Chuck Norris a jeho kop z otočky. Ruský paleontolog Andrej G. Sennikov to moc dobře ví, a proto po nich pojmenoval nový rod prolacertiforma z raného triasu (olenek). Typovým druhem je A. vatagini, jehož pozůstatky pocházejí ze souvrství Lipovskaya.

Krční obratel (patrně třetí), holotyp druhu Augustaburiania vatagini; a) z dorzálního, b) levého laterálního, c) ventrálního, d) anteriorního a e) posteriorního pohledu (zdroj: Sennikov, 2011).

Budu zcela upřímný a hned na úvod poznamenám, že většího intelektuálního výkonu než toho, jaký jsem předvedl v perexu, nejsem schopen. Momentálně jsem zaneprázdněn mnohými dalšími povinnostmi, takže tento kratičký vstup spíše využiji k omluvě za delší neaktivitu na stránkách. Dostal jsem celou řadu milých e-mailů, kde projevujete sympatie k tomuto webu a o to více mě mrzí, že nejsem schopný ho pravidelně aktualizovat.

Ve čtvrtém vydání Journal of Vertebrate Paleontology roku 2010 byl Torosaurus (To. latus) synonymizován s triceratopsem (Tr. horridus). To okamžitě vzbudilo obrovský zájem široké veřejnosti, která se mnohdy se závěry Johna Scannelly a Jacka Hornera, autorů oné studie, nechtěla smířit.

Mladý Triceratops v typicky ostnatém podání Todda Marshalla (zdroj: marshalls-art.com).

Torosaurus latus i Triceratops horridus byli vědci až doposud považováni za dva odlišné taxony. Rozdíly mezi nimi jsou však nejspíš pouze ontogenetického rázu (Scannella & Horner, 2010). Než se seznámíme s výsledky Scannellova a Hornerova výzkumu, krátce si připomeneme, jak to se zkamenělinami přiřazenými k rodu Torosaurus vypadalo.