V květnu 2009 publikoval Vladimír Socha svoji první knihu: Úžasný svět dinosaurů. O měsíc později jsem na ni napsal recenzi. Nyní vyšlo 2. vydání a Vladimír Socha mě požádal o můj názor na jeho obsah. Knihu jsem si tedy koupil (což bych ale udělal tak jako tak; už jen proto, abych byť jen minimálně podpořil autora) a přečetl. Vzhledem ke skutečnosti, že se nejedná o novou knihu, ale pouze o nové vydání, zaměřím se především na řešení problémů z první verze. A protože mi V. Socha psal, že během přípravy 2. vydání bral v úvahu i recenze (údajně především tu moji a Davida Černého), podíváme se, do jakého stupně je druhý Úžasný svět dinosaurů (dále ÚSD 2) doplněný a aktualizovaný, jak stojí na obálce.

Obálka druhého vydání Úžasného světa dinosaurů (zdroj: tridistri.cz).

1. Úvod
Kdybych jako autor dostal možnost aktualizovat svoji knihu, udělalo by mi to ohromnou radost, protože by to pro mě znamenalo možnost vychytat chyby, kterých jsem se dopustil u prvního vydání, a přidat spoustu nových informací (a že jich je!). Vladimír Socha je členem Českého paleontologického fóra, účastnil se několika terénních výzkumů a často se stýká s různými paleontologickými nadšenci, takže je v kontaktu s mnoha lidmi, se kterými má možnost diskutovat o paleontologii. Dostaly se tak k němu tři recenze (zde, zde a zde) a celá řada komentářů (viz zejména několik posledních reakcí v tomto tématu), což představuje neocenitelné zdroje informací. Nenapadá mě, co víc by si mohl autor populárně-naučné publikace přát než reakce lidí, kteří jsou schopní kompetentně zhodnotit jeho dílo. V. Socha dostal šanci, o které může spousta autorů jen snít, proto bych očekával, že si jednotlivé reakce důkladně projde, ocení jejich přínos a do připravovaného vydání zasáhne takovým způsobem, aby už žádná z vytýkaných negativ nemusel poslouchat. To v praxi znamená, že buď v textu navržené opravy zohlední, anebo si připraví argumenty, proč se rozhodl v textu kritizované pasáže ponechat.

2. Byla kritika vyslyšena?
Položme si tedy základní otázku: nakolik byla kritika prvního vydání ÚSD vyslyšena? Abychom na ni odpověděli, je nejdříve nutné si shrnout, co vlastně bylo V. Sochovi vytýkáno.

2.1. Překlepy a styl
Vyhnout se překlepům je velmi obtížné. I když text čtete několikrát, nemusíte si jich všimnout, protože mozek čte celá slova a nikoli jednotlivá písmena. Opakovaným čtením se navíc text učíte, a tak kdyby vám někdo některá slova vymazal, na první pohled byste si toho při rychlé kontrole nemuseli vůbec všimnout. Jak ale překlepy eliminovat? Vhodné je poprosit někoho známého, aby si váš text přečetl. Totéž platí v případě stylu. To, co připadá srozumitelné vám, nemusí být vždy zcela jasné i ostatním. U populárně-naučných knih je nejvhodnější poprosit o názor více lidí, přičemž alespoň jeden člověk by měl ovládat používanou terminologii. Styl V. Sochy je čtivý. Překlepy také nejsou časté. V prvním vydání ÚSD měl V. Socha problém např. s druhem Archaeopteryx lithographica, kterému v druhovém jménu vždy chybělo první „h“. V ÚSD 2 se již této chyby vyvaroval. Naopak narazil jsem např. na velká písmena u druhových jmen taxonů Oxalaia quilombensis (str. 115) či Stegoceras novomexicanum (str. 150), jedno „i“ u druhového jména taxonu Megalosaurus bucklandii (str. 275; na str. 49 a 278 je správně se dvěma „i“) nebo třeba počeštělé jméno skanzoriopterygidi napsáno velkým písmenem (str. 198). Jenže to jsou prkotiny, které se stávají každému. A i když je rozhodně příjemnější, když na ně člověk nenarazí, výrazně kvalitu knihy nesnižují.

2.2. Počeštělá vědecká jména, polština a transkripce čínských slov
S paleontologicky orientovanými texty V. Sochy mám jeden výrazný jazykový problém; nevyváženě počeštělá vědecká jména taxonů. Už v původní recenzi jsem napsal:

• „V. Socha počešťuje s určitou nevyvážeností. Rodové jméno Iguanodon je zde skloňované jako ‚iguanodonta‘ (str. 66), ale i ‚iguanodona‘ (taktéž str. 66). Zatímco první příklad je korektní jazykově, druhý je kodifikovaný, takže je správný… ‚oficiálně‘ (bohužel). Podobně jsou na tom i ‚supragenerická‘ jména taxonů. V. Socha ví (tedy pravděpodobně; kladu na to poměrně velký důraz), že naprosto nesnáším formy jako ‚tyreoforan‘ (např. str. 128) nebo ‚ceratopsian‘ (např. str. 153). Jedná se o počeštělé a v češtině katastrofálně znějící anglické formy, které by v našem jazyce dle mého názoru neměly co dělat. Poněkud zmateně pak působí, když na str. 112 místo očekávaných ‚tetanuranů‘ vidíme ‚linii tetanur‘ (což je jazykově správně). Text je tedy v tomto ohledu trochu nevyvážený. I jiná jména jsou v tomto případě počeštělá poměrně nesourodě. Na str. 112 máme např. ‚teropody‘ (bez ‚h‘ za ‚t‘), ale už na str. 113 ‚ornithomimosaury‘ a ‚therizinosauroidy‘.“

Změnilo se něco v druhém vydání? Z kritizovaných záležitostí skoro nic. Např. na str. 83 máme „ornitodirany“, na str. 155 se dočítáme o znacích nebohých „ceratopsianů“ a na str. 130 si počteme o primitivních formách „tyreoforanů“. Na str. 69 máme „iguanodona“, přestože na str. 259 jsou „iguanodonti“; na str. 84 a 323 jsou „aetosauři“, kdežto na str. 129 máme „étosaury“. V. Socha sice opravil „ornithomimosaury“ a „therizinosauroidy“ (srov. str. 113 v ÚSD a 115 v ÚSD 2), krokodýlí větev archosaurů je ale pořád nazývána jménem, které bychom opravdu očekávali spíše z pera Edgara Riceho Burroughse, autora dobrodružných románů o Tarzanovi, než od českého autora. Jen místo „krurotarzanů“ tady máme „krurotarsany“ (srov. str. 82 v ÚSD a 84 v ÚSD 2). Smysl změny mi není příliš jasný (snaha o vynechání Tarzana?). Vědecké jméno Crurotarsi se skládá z latinských výrazů crus a tarsus a změnu „z“ na „s“ bych u počeštělé verze příliš neřešil, kdyby se v Česku používal termín „tarsus“, ale nikdy ne „tarzus“. Tak tomu ale není. Pokud chceme použít vhodný tvar, je podle mě na místě mluvit o „krurotarzech“ (popř. „krurotarsech“), zmiňovat „krurotarzy“ (nebo „krurotarsy“) či třeba popisovat materiál „krurotarzů“ (nebo „krurotarsů“).

Všiml jsem si také, že nově jsou z „tyrannosaurů“ „tyranosauři“ (srov. např. str. 197 v ÚSD a 213 v ÚSD 2). Ač nejsem odborník na český jazyk, také se domnívám, že jedno „n“ je vhodnější variantou (ostatně třeba zástupce pěvců ze skupiny Tyrannidae nazýváme tyranovitými). Ne vždy je však tento přístup na místě. Když v ÚSD V. Socha psal o zástupcích Herrerasauridae, měl „herrerasaurus“ dvě „r“. V ÚSD 2 ale jedno „r“ ztratil a stal se „hererasaurem“ (srov. str. 85 v ÚSD a 88 v ÚSD 2). Herrerasaurus byl ovšem pojmenován po Victorinu Herrerovi, takže verzi z nového vydání považují za nevhodnou.

2.2.1. Polština v knize
V knize lze nalézt řadu informací souvisejících s terénním výzkumem a nálezy v Polsku. Polsko v posledních dvaceti letech zažívá v oblasti výzkumu fosilních obratlovců nebývalý rozkvět. Došlo zde k objevu několika významných lokalit, odkud jsou stále popisováni velmi zajímaví a vědecky významní živočichové (namátkou; Silesaurus opolensis, Stagonolepis olenkae, Smok wawelski či třeba několik nepojmenovaných dicynodontů). Psaní polských názvů měst nebo vesnic, popřípadě jmen vědců, ovšem nemusí být pro Čechy jednoduché, protože polská abeceda zahrnuje několik písmen, které v té české chybí (ą, ć, ę, ł, ń, ó, ś, ź, ż). Jak si s tím poradil V. Socha? Střídavě. Kupříkladu na str. 181 je zmíněn Władysław Karaszewski. V rejstříku (str. 326) a na str. 188 je to však „Wladyslaw“. V rejstříku (str. 325) je také „Gierlińsky, Gerard“, nicméně koncovka „-sky“ se u polských jmen nepoužívá. Běžná je však koncovka „-ski“, což je i tento případ. Správně to tedy mělo být Gierliński. Na str. 189 pak máme „Baltów“ (správně Bałtów; „ł“ se vyslovuje podobně jako „w“ v anglickém slově „window“), „Soltyków“ (Sołtyków), „Wierbzica“ (Wierzbica; polské „rz“ je přibližným ekvivalentem českého „ř“), „Blaziny“ (Błaziny), „Ozarów“ (Ożarów; „ż“ je přibližným ekvivalentem českého „ž“) či „Wólka Baltowska“ (Wólka Bałtowska). V. Sochu jsem také už několikrát upozorňoval (stručně i v původní recenzi) na to, že „ó“ se v polštině vyslovuje v rozmezí „u“ a „o“, nikoli jako dlouhé „o“. Doufal jsem proto, že si při skloňování slova Krasiejów dá pozor a místo nesprávného „Krasiejówa“ uvidím v novém vydání verzi „Krasiejowa“. Potěšilo mě, když jsem se na str. 86 dočetl o pozůstatcích silesaura, které byly popsány z Krasiejowa. Naopak zklamalo mě, když jsem se dozvěděl, že Lisowice leží asi 35 km od „Krasiejówa“ (str. 316).

2.2.2. Transkripce čínských slov
Když Číňané pojmenovávají nové taxony, většinou jsou z toho jména jako Hongshanosaurus, Jinzhousaurus, Shanweiniao, Xiaotingia, Xiongguanlong, Yangchuanosaurus, Yixianosaurus nebo Zhuchengtyrannus. V případech, kdy jsme natolik odvážní, že se rozhodneme zjistit si, jak se jmenuje litostratigrafická jednotka, v jejichž vrstvách byl onen taxon objeven; popřípadě, v jaké provincii či v blízkosti jakého města došlo k nálezu, zpravidla narazíme na slova jako Beipiao, Chaoyang, Dashanpu, Dawangzhangzi, Jianshangou, Quinglong, Shandong, Shangshaximiao, Yixian nebo Zhucheng. Ať už si myslíme, že tato slova vznikla náhodným výběrem písmen či nikoli, existují závazná pravidla pro jejich transkripci. Pokud nemáme ponětí, jak v češtině správně napsat názvy čínských měst či provincií, ale zároveň víme, že se bez těchto názvů v naší knize neobejdeme, existují dvě vhodné možnosti, jak postupovat: zjistíme, jak se čínská slova do češtiny přepisují, nebo to necháme tak, jak je to v originále. Nejhorší věc, kterou můžeme udělat, je vymýšlet, jak by to asi tak mohlo být.

Naneštěstí V. Socha v ÚSD 2 kombinuje všechny tři přístupy. Např. na str. 157 se můžeme dočíst o provincii Sin-ťiang (což je správná transkripce). O dva řádky níže už ale vidíme souvrství Shishugou (česky Š’-šu-kou). Kdyby V. Socha používal pouze čínskou transkripci nebo pouze českou transkripci, působilo by to lépe. Nejhůře dopadlo, když se V. Socha pokusil o českou transkripci sám. Na str. 154 čteme, že Sinoceratops byl „objeven nedaleko města Žu-čeng v provincii Šan-tung“. Nemám nejmenších pochyb o tom, že „Žu-čeng“ je původem Zhucheng; správnou transkripcí je však Ču-čcheng. Šan-tung je správně.

Zhuchengtyrannus magnus (česky čučchengtyran, nikoli „žučengtyran“), jeden z fascinujících teropodů s ošklivým jménem (zdroj: archosaurmusings.wordpress.com).

Mimochodem; aby snad nevznikl dojem, že tomu rozumím… před nějakým časem mě napadlo, že by bylo fajn udělat si v čínské transkripci trochu pořádek, a tak jsem si vyhledal velmi zajímavé a kompetentně vypadající stránky Čínsky.cz, jejichž součástí je mj. i transkripční tabulka.

2.3. Klasifikační úrovně
Když jsem recenzoval první vydání, napsal jsem k systematice, že „[t]o, jakými pravidly se bude během psaní autor řídit, je pouze na autorovi samotném, takže přestože mi klasifikační úrovně nedávají smysl a považuji je za naprosto neinformativní záležitost, nemám právo V. Sochovi vyčítat, že celá kniha je plná ‚čeledí‘,‚řádů‘ atd.“. Zároveň jsem nicméně dodal, že „si […] myslím, že pokud uvádíme fylogenetické definice, neměli bychom to plést s klasifikací jak je tomu v Úžasném světě dinosaurů“. Byť pořád platí, že postoj k systému klasifikačních úrovní je jen autorova věc, tentokrát se u tohoto bodu pozastavím déle. Za problémy spjaté ze zvoleným přístupem je totiž třeba nést odpovědnost.

Vladimír Socha lpí na používání klasifikačních úrovní. Proč? Jaký to má smysl? Jak to čtenáři pomáhá orientovat se v systému? David Černý ke klasifikaci teropodů v ÚSD poznamenal následující:

• „[…] dozvídáme [se], že "podřád" Theropoda sestává z následujících "infrařádů": Carnosauria, Ceratosauria, Deinonychosauria, Ornithomimosauria, Oviraptorosauria a Avialae (přičemž poslední jméno asi zlobilo, takže taxonomickou kategorii nedostalo). […] Co udělali např. celofyzoidi, megalosauroidi, terizinosauři, alvarezsauridi a hlavně tyrannosauroidi, že se do listu nedostali? […] Mám […] strach, že vynechané taxony jsou vynechané proto, že jim nikdo nepřiřknul status "infrařádu".“

Když jsem si loňského dubna tuto stručnou poznámku přečetl, doufal jsem, že se nad ní V. Socha pozastaví a v druhém vydání nějakým způsobem zareaguje. Ostatně vytýkáno mu to bylo několikrát, takže kdyby změny provedl, umlčel by nás (a já bych z toho měl takovou radost!).

Nestalo se a já tudíž radost nemám. Na str. 92 opět vidíme ty samé infrařády. Jediné rozdíly spočívají v tom, že Eoraptor už nepředstavuje nezařazeného plazopánvého (nově je teropodem), Guaibasaurus byl nahrazen „čeledí Guaibasauridae“, která byla vložena mezi sauropodomorfy (avšak mimo prosauropody a sauropody), k teropodům byl přiřazen Tawa, „avialae“ se změnilo na „Avialae“ a za závorkou obsahující „vč. ptáků“ se objevilo záhadné „ad.“. Podobně dopadli ptakopánví na str. 129. Jejich klasifikace se liší nahrazením „čeledí Pisanosauridae“ a „Fabrosauridae“ eokurzorem, pisanosaurem a „čeledí Lesothosauridae“, přesunutím heterodontosauridů z nezařazených cerapodů k nezařazeným ptakopánvým, odstraněním „čeledi Scelidosauridae“ z tyreofor a doplněním, že hypsilofodontidi mohou být umělí.

Pokud bych měl tyto změny nějak parafrázovat, přirovnal bych to k extraligovému hokeji v Mladé Boleslavi; ať už mladoboleslavští hráče nakupovali či prodávali, baráž je stejně neminula (mimochodem; jsem z Třince). Čím si Eoraptor lunensis zasloužil místo mezi teropody, když stále platí, že jeho pozice v rámci plazopánvých není stabilní (viz Alcober & Martinez, 2010; Martinez et al., 2011; Sues et al., 2011)? Další věc; V. Socha přidal tawu. No dobrá (přestože to při absenci démonosaura a eodromea vypadá tak nějak nekompletně); proč ale pořád chybí celofyzoidi či obrovská část tetanur? Jsou snad zahrnuti pod ono „ad.“? Pakliže ano, má přidání tawy opravdu větší význam než přidání kladů Tyrannosauroidea, Therizinosauria či Alvarezsauroidea? Je-li absence těchto kladů skutečně dána tím, že je nebylo možné nějak smysluplně klasifikovat, V. Socha doplácí na upřednostňování archaického systému před moderní fylogenetickou nomenklaturou.

Mnohem vhodnější by bylo, kdyby V. Socha porozuměl základům fylogenetického přístupu k biologické nomenklatuře a zorientoval se v metodách rekonstrukce příbuzenských vztahů, protože tím by diskutované skupiny konečně dostaly nějaký tvar a rozměr. Proč si myslím, že tomu nerozumí? Tak např. v prvním vydání ÚSD V. Socha k „prosauropodům“ uvedl:

• „Vzhledem k četným podobnostem byli prosauropodi dlouho považováni za předky pozdějších sauropodů, dnes jsou však chápáni spíše jako jejich paralelní vývojová větev“ (str. 93).

Situaci kolem „prosauropodů“ popsal už D. Černý, který mimo jiné uvedl:

• „Ve skutečnosti dnes jen málo paleontologů pochybuje o tom, že "prosauropodi" jsou sérií vývojových linií, čím dál tím vzdálenějších od sauropodů. Podobnosti "prosauropodů" se sauropody jsou opravdu výmluvné, problémem ale je, že někteří "prosauropodi" se jim podobají víc, jiní míň.“

Pokud se člověk umí orientovat ve výsledcích fylogenetických analýz, nemůže mít nejmenší problém pochopit, že David popsal tradiční pojedí „prosauropodů“ jako parafyletickou skupinu, jejíž fylogeneticky nejodvozenější zástupci jsou blíže příbuzní sauropodům než ostatním „prosauropodům“. A kdyby to nebylo zcela jasné z výše napsaného, stačí nahlédnout do Yatese (2007), na něhož David odkazuje. V. Socha ovšem text upravil následovně:

• „Vzhledem k četným podobnostem byli prosauropodi dlouho považováni za předky pozdějších sauropodů, dnes jsou však chápáni spíše jako série mnoha vývojových linií, od sauropodů v různé míře vývojově vzdálených“ (str. 96).

Jinými slovy: dříve byli „prosauropodi“ považováni za předky sauropodů, ale dnes jsou spíše považováni za… předky sauropodů. A pokud by snad V. Socha touto úpravou mínil (nějakým ne zcela srozumitelným způsobem), že ani jeden ze známých „prosauropodů“ není předkem sauropodů, jeho uvažování by bylo stejně chybné, protože „prosauropody“ jsou nejen dříve či později odštěpené boční větve k linii vedoucí k sauropodům, ale také všechny organizmy tvořící onu linii (nezávisle na tom, jestli její zástupce z fosilního záznamu známe či nikoli).

Nyní ke klasifikaci ptakopánvých. Jak už bylo zmíněno výše, V. Socha odstranil „čeledě Pisanosauridae“ a „Fabrosauridae“ a místo nich k nezařazeným ptakopánvých přidal eokurzora, pisanosaura, „čeleď Lesothosauridae“ a „čeleď Heterodontosauridae“, kterou přesunul z nezařazených cerapodů. Odstranil také „čeleď Scelidosauridae“ z tyreofor a doplnil, že hypsilofodontidi mohou být umělí.

Odstranění „pisanosauridů“ a „fabrosauridů“ bylo dobrým krokem, protože takovéto skupiny dnes nikdo nepovažuje za potřebné. Přidání eokurzora a přesunutí heterodontosauridů také odpovídá současnému stavu (samozřejmě pomineme-li jakýkoli fylogenetický kontext). Zařazení „čeledi Lesothosauridae“ však nerozumím. Nikdo dnes takovou „čeleď“ nerozlišuje. Lesothosaurus diagnosticus je bazální genasaurus; možná zástupce kladu Thyreophora (Butler et al., 2008; Zheng et al., 2009), možná zástupce Neornithischia (Butler et al., 2010). Při této příležitosti si dovolím ještě zmínit, že V. Socha nepoužívá jméno Neornithischia správně, když ho synonymizuje s Cerapoda (např. str. 140). Neornithischia se používá jako branch-based jméno pro klad tvořeny všemi organizmy blíže příbuznými ceratopsům než ankylosaurům nebo stegosaurům (je tedy jednou ze dvou větví genasaurů; druhou je Thyreophora), kdežto Cerapoda se používá jako node-based jméno pro nejmenší klad tvořený ornitopody a ceratopsy (viz např. Butler et al., 2008). Konečně; pokud jde o „hypsilofodontidy“, přidaný komentář je také poněkud nedostatečný. Tradiční pojetí hypsilofodontidů je umělé a nevím, kdo by o tom dnes pochyboval.

Fylogeneze ptakopánvých. ORN. = Ornithischia, HETERODONT. = Heterodontosauridae, GENA. = Genasauria, NEORN. = Neornithischia, ORNITH. = Ornithopoda, MARG. = Marginocephalia, CERAT. = Ceratopsia, COR + LEP = Coronosauria + Leptoceratopsidae, PACHY. = Pachycephalosauria (zdroj: Butler et al., 2008).

Přejděme nyní na poněkud obecnější notu. Pokud někdo v 21. století popularizuje dinosauří paleontologii, a chce to dělat dobře, měl by si uvědomit, že bude-li používat klasifikační úrovně (či dokonce tolerovat parafyletické skupiny), nikdy nedocílí toho, aby obeznámenější recenzenti autorův přístup považovali za moderní a přesný. Klasifikační úrovně deformují vnímání vzájemných vztahů diskutovaných organizmů a vzhledem k jejich omezenému množství (nikdy jich nebude tolik, aby svojí nehynoucí krásou obohacovaly celý systém) a absenci jakéhokoli významu, je zcela nesmyslné bazírovat na jejich přítomnosti. K tomu, abychom si demonstrovali nesmyslnost klasifikačních úrovní, ve skutečnosti stačí i populárně-naučná kniha jako ÚSD 2. Nejdříve si připomeňme, že Theropoda, Neotheropoda, Tetanurae, Avetheropoda a Carnosauria představují vzájemně vnořené klady (nejobsažnější je Theropoda a nejméně obsažným Carnosauria). Pokud jsou teropodi podřádem a karnosauři infrařádem, jak je tomu v ÚSD 2 (např. str. 92), jakými klasifikačnímu úrovněmi bychom měli opatřit neoteropody, tetanury a aveteropody? Mezi podřádem a infrařádem totiž žádné jiné úrovně nejsou, a to ani v těch nejšílenějších klasifikacích. A pokud snad nějaký důležitý chytrák skutečně s úrovněmi mezi podřádem a infrařádem přišel, pamatuje si je pouze on a možná i pět nebo šest jeho kolegů (popřípadě nebohých studentů). To ovšem není vše. V. Socha na str. 92 uvádí, že infrařádem je i Ceratosauria. Jenže jak může být sesterský taxon tetanur na stejné úrovni jako karnosauři, kteří jsou součástí tetanur a také aveteropodů?

Troufám si tvrdit, že V. Socha si uvědomuje, že zde cosi nevoní, ale nedělá s tím nic. Např. na str. 65 uvádí, že archosauři jsou „oddělením infratřídy“ Archosauromorpha, přičemž sám toto slovní spojení píše v uvozovkách. Já samozřejmě plně rozumím tomuto nutkání. Mě to také připadá zvláštní či snad až směšné. A uvědomím-li si, že oddělení Archosauria zahrnuje třeba i hluboko vnořené oddělení Coelurosauria a ještě méně obsažnou třídu Aves (viz např. Benton, 2005: 396–397), je to i slušně matoucí. Pokud ale autor běžně píše o řádech, podřádech či infrařádech a uvozovky nepoužívá, měl by to sjednotit v rámci celého textu. Já bych to pro příště sjednotil třeba tak, že bych klasifikační úrovně odkopl a dodal tím textu trochu svěžího vzduchu. Kniha by tím vůbec nic neztratila. Naopak; ohromným způsobem by získala.

2.4. Vědeckost knihy
V původní recenzi jsem napsal, že Úžasný svět dinosaurů má v některých místech tendence působit vědecky. Jako příklad jsem zmínil špatné citování zdrojů k údajům týkajícím se hodnot encefalizačního kvocientu; V. Socha uvedl citace, ale nikoli seznam citované literatury, takže čtenář, který by měl zájem o doplňující informace, by měl s hledáním problémy. Nakonec na tuto neúplnost doplatil V. Socha sám, protože kdyby literaturu kontroloval, zjistil by, že v případě Mortimera se nejednalo ani o studii, ani o správný rok. Jak je to ale s ÚSD 2? Změnilo se něco? V. Socha se rozhodl, že citace k zdrojům jednotlivých hodnot odstraní, což byl podle mě vhodný krok. Bez seznamu literatury totiž tyto citace stejně pro řadového čtenáře nebyly nijak zvlášť informativní. Bohužel to nebyla jediná změna, kterou autor v souvislosti s hodnotami EQ provedl. V ÚSD V. Socha před seznamem čísel napsal, že „hodnoty […] pocházejí z analýzy kladu Coelurosauria (Mortimer, 2004)“ (str. 218). Jelikož Mortimer skutečně uvádí, že čísla pocházejí z jeho „analýzy celurosaurů“, nijak jsem tuto pasáž nekomentoval. V ÚSD 2 však V. Socha místo toho píše, že „číselné údaje […] pocházejí z vědecké analýzy publikované roku 2006“ (str. 239). Tuto změnu považuji za poměrně nešťastnou, protože jak Mortimera znám, zcela jistě psal o datech ke kladistické analýze celurosaurů, a tu dosud nepublikoval. Osobně si myslím, že úplně nejvhodnější, nejpřesnější a nejsympatičtější by bylo, kdyby V. Socha prostě a jednoduše napsal, že mu tyto informace poskytl Mortimer na americké diskusní platformě Dinosaur Mailing List. Znělo by to přístupněji, nikdo by to nijak nekomentoval a ani tomu nepřidával větší význam než to má.

Minule jsem touto záležitostí diskuzi k vědeckosti knihy ukončil, ale tentokrát si dovolím přidat ještě pár detailů, které sice občas nejsou pro plynulé listování knihou nijak zvlášť podstatné (viz formát citací), ale mohou nabádat k alespoň částečnému zamyšlení.

Knihy kolikrát vůbec nepůsobí jako celky. Autoři si nepamatují, že o jedné věci psali čtyřikrát a jinou – důležitější – naopak prakticky vynechali. Styl bývá kolísavý a často není stejné ani formátování textu. Takové pocity mám místy z ÚSD (z obou vydání). Kupříkladu na str. 187 V. Socha uvádí katalogová čísla tříprstých otisků stop ze Slovenska a upřesňuje, která stopa je holotypem a která paratypem. Nepamatuji si ale, že by V. Socha v textu vysvětloval, co to holotyp a paratyp je. O pár řádků níže pak vidíme pro běžného čtenáře asi ne příliš pochopitelné věci, jako „cf. Kayentapus isp.“ nebo „cf. Grallator isp.“ (mimochodem; „isp.“ či „sp.“ se kurzívou nepíšou). V. Socha také nekriticky přejímá Niedźwiedzkiho (2011) zápis „?cf. Moyenisauropus isp.“, nad jehož významem se patrně nepozastavil. Zkratka „cf.“ v tomto smyslu nabádá ke srovnávání. Jaký význam by měl mít vložený otazník? Nebylo by v takových případech vhodnější čtenáři jednoduše říct, že materiál z Tater se podobá stopám pojmenovávaným jako Kayantapus, Grallator či Moyenisauropus? Je to opět přehlednější a nijak to neztrácí na přesnosti. Podobně zvláštní je informace v tabulce na str. 273, kde je mezi teropody uveden jakýsi „Torvosaurus cf.“. Patrně to bylo myšleno ve smyslu „cf. Torvosaurus tanneri“.

Předposlední věcí, kterou v souvislosti s vědeckostí knihy zmíním, budou tabulky na str. 263 až 275 (upravená verze tabulek ze str. 236 až 248 prvního vydání), na nichž najdeme autorovu rozsáhlou dinosauří statistiku. Za prvé; V. Socha opět uvádí citace bez seznamu citované literatury (viz str. 273–274). To ale není jediný problém. Citace odkazují k publikacím, v nichž byly zmíněné taxony popsány, což postrádá smysl, protože tabulky, v nichž jsou tyto citace uvedeny, obsahují informace o délkách a hmotnostech druhů, a ty ve zmíněných publikacích často nenajdeme. Navíc formát oněch citací se liší od formátu (rovněž zbytečných) citací článků, v nichž byly popsány taxony diskutované v rámci kapitol 5 a 6 (přesněji str. 97–161), kde ovšem formát… také není vždy stejný… Tak např. na str. 106 si můžeme povšimnout, že autory popisu argentinosaura jsou „Bonaparte a Coria, 1993“, na str. 273 (tj. v tabulkách) jsou autory popisu argentinosaura „Bonaparte et Coria, 1993“, na str. 126 jsou u utahraptora uvedeni „Kirkland, Gaston a Burge, 1993“, na str. 97 se dozvídáme, že nigersaura popsali „Sereno et al., 1999“ a na str. 123 vidíme, že taxon Sinosauropteryx popsali „Ji Qiang a Ji Shuan, 1996“. Pokud se rozhodneme, že mezi jmény autorů budeme používat české „a“, není důvod v tabulkách uvádět latinské „et“. Podobně v případě více než dvou autorů; zde bychom si měli vybrat, jestli upřednostníme latinské „et al.“ (= et alii; v češtině se používá „a kolektiv“, což může být zkráceno jako „a kol.“) nebo zmíníme všechny autory. Konečně; píšeme-li všude pouze příjmení autorů, není nutné ojediněle uvádět i jejich jména (vůbec přitom nevadí, že jsou jejich příjmení stejná).

Dále; ještě před několika lety, v dobách příjemné neplnoletosti, kdy paleontologicky orientovaných blogů bylo co by člověk na prstech jedné ruky spočítal a vědecké studie povětšinou dřímaly v nedostupných – paywallem uzamčených – končinách, a přístup k informacím byl tak značně omezený, jsem považoval podobné číselné tabulky za velmi zajímavé a nějakým způsobem i informativní (i když jsem občas nevěděl jakým přesně). Bohužel ta doba už je pryč a na zmíněné tabulky spíše pohlížím s určitým nechápavým pohledem. Rozhodně nemíním znevažovat autorovu práci; ostatně propočítat na jak velké území vybraného státu připadá 1 odtamtud popsaný rod žere určitě spoustu času a člověk musí pořád koukat, jestli ta čísla do té kalkulačky přepisuje správně, ale co praktického vlastně takové informace přináší? Na str. 267 se sice dozvím, že hustota zadinosauření je v Číně 1 rod na 52 730,5 km², ale říká nám to o Číně nebo tamních dinosaurech cokoli? Zvlášť když na str. 276 V. Socha píše, že počet rodů kolísá mezi 400 a 900 v závislosti na názorech autorů.

A konečně poslední věcí, u které se pozastavím, je velikost průměrného dinosaura. U prvního vydání mi tento bod přišel vyloženě absurdní, a tak jsem ho při prvním čtení tak nějak přeletěl zrakem a speciálně se u něj nepozastavoval, takže mě vůbec nenapadlo zmínit ho v recenzi. Naštěstí to napadlo Davida Černého, který napsal, že se tyto údaje pohybují v oblasti absurdity, což měl být pro V. Sochu signál, aby to z druhého vydání vyhodil. Bohužel V. Socha to buď přehlédl nebo ignoroval, protože na str. 281–284 se na rozměry průměrného dinosaura ptá zase. Tentokrát ale trošičku pozměnil čísla. V prvním vydání nám bylo tvrzeno, že „[k]dybychom postavili všechny dosud ‚uznané‘ rody dinosaurů [tehdy dle V. Sochy 661 – DM] do jedné souvislé řady, byla by dlouhá asi 4,6 kilometru“, takže průměrný dinosaurus by byl dlouhý „kolem 6,9 m“. Tentokrát ovšem V. Socha musel započítat až 720 rodů. A výsledek? Řada se nám prodloužila na „asi 5 kilometrů“. Pokud by vás zajímalo, jak k tomuto číslu dojdeme, pak stačí, když si usmyslíme, že průměrná délka nově přidaných 59 rodů je také 6,9 m; to vynásobíme 59 a výsledných 407,1 přidáme k dřívějším 4,6 kilometrům. A máme oněch „asi 5 kilometrů“. Jelikož kromě sarkazmu nemám, co bych k tomu dodal, komentáře se zdržím.

2.5. Shrnutí kritiky
Výše jsem se rozhodně nepozastavil nad vším, co bylo ÚSD vytýkáno a vyslyšeno nebo vytýkáno a nevyslyšeno, nicméně už teď je recenze delší než je vhodné, a proto si dovolím porovnávání obou vydání na tomto bodě víceméně zakončit. Ostatně nejsem jediný, kdo umí číst a hodnotit, nakolik jsou V. Sochou provedené úpravy vhodné. Každý čtenář, kterému se dostanou do rukou obě vydání, si sám posoudí, do jaké míry druhé vydání splnilo jeho očekávání.

3. Novinky v druhém vydání
Do druhého vydání V. Socha přidal několik nových podkapitol. V kapitole 3 se objevila podkapitola 3.1.1 (nazvaná ne příliš informativně „Nebo ještě lépe…“), kde se V. Socha pokouší charakterizovat dinosaury ve světle systému amniot (text je dostupný také jako článek na autorově blogu). Dopouští se ovšem několika nepřesných tvrzení. Např. hned v úvodu píše následující:

• „[…] není možné charakterizovat původ jakéhokoli organismu bez jeho předchozího zařazení do vyšších taxonomických jednotek“ (str. 64).

Ve skutečnosti to možné je, protože to, oč zde jde, jsou fylogenetické vztahy, nikoli systematika. V některých oborech, jako např. dinosauří paleontologie, se rekonstrukce fylogeneze a nomenklatura dělají najednou. Jména taxonů jsou totiž definována, a tak si sama nacházejí svá místečka na základě výsledků fylogenetických analýz. U mnoha skupin to ovšem funguje jinak a fylogeneze mnohdy nebývá hlavním kritériem aplikované systematiky. Někteří vědci nemají nejmenší problém s parafyletickými nebo dokonce polyfyletickými taxony, takže jejich „vyšší taxonomické jednotky“ ve skutečnosti vůbec nemusí reflektovat příbuzenské vztahy. Jinak řečeno; původ mnoha organizmů dokonce nelze charakterizovat na základě systematické pozice.

Kousek dále V. Socha zase píše toto:

• „[m]ezi synapsidy patřila široká škála forem pravěkých ‚plazů‘, řazených do skupiny pelykosaurů a tzv. terapsidů, z nichž mnozí bývají běžně zaměňováni se skutečnými dinosaury. Typickým příkladem je permský Dimetrodon grandis, až čtyřmetrový dravec s výraznou hřbetní plachtou. Jedinými přežívajícími zástupci skupiny jsou pak dnešní savci, a to v počtu více než pěti tisícovek druhů“ (str. 65).

Pokud bych nevěděl, jak je to se synapsidy doopravdy, patrně bych výše citovaný úryvek pochopil tak, že máme tři skupiny synapsidů: pelykosaury, terapsidy a savce. Jenže to by byla chyba. Jméno „pelykosauři“ se vztahuje k parafyletické skupině neterapsidních synapsidů a dnes se používá prakticky pouze s uvozovkami, aby se zdůraznil jejich nepřirozený charakter. Naopak Therapsida je obrovským kladem synapsidů zahrnujícím mezi jinými i savce. A jelikož si myslím, že úplně nejlepší by bylo, kdyby byl pro přehlednost přiložený i nějaký ten fylogenetický stromeček, dovolím si ho uvést sám:

Zjednodušená fylogeneze amniot se zaměřením na rané synapsidy. Vytvořeno prostřednictvím nástroje PhyloPainter (Keesey, 2010).

To mi připomíná, že jednou ze slibovaných novinek ÚSD 2 měl být kladogram. Ten v knize skutečně je, a to v rámci podkapitoly 3.1 na str. 63. Kladogram stručně ilustruje fylogenezi dinosauriformů a zachycen je Silesaurus a základní dinosauří klady. Z ptakopánvých to jsou Thyreophora, Ornithopoda a Marginocephalia, a z plazopánvých Sauropodomorpha a Theropoda. Jedná se o mírně upravený stromek Thomase Holtze. Jediným rozdílem oproti původnímu obrázku je absence červeného popisu přítomných znaků. Je moc dobře, že V. Socha do knihy stromek zařadil, protože tím konečně diskutované skupiny dostávají alespoň částečný fylogenetický kontext. Jen je škoda, že podobných stromků není v knize víc. Jeden působí tak, jako kdyby ho autor zařadil, aby se neřeklo…

Fylogeneze dinosaurů (ve větším rozlišení dostupné zde). Přesně takto vypadá jediný obrázek v ÚSD 2 znázorňující fylogenetické vztahy. Chybí pouze červený text. Červená čárka ilustrující původ znaků v knize je; jen je černá (zdroj: geol.umd.edu/~tholtz/).

Na str. 66 se setkáváme s dalším problematickým tvrzením:

• „Skupina Dinosauria je formálně definovaná jako fylogenetický klad, zahrnující posledního společného předka rodu Triceratops a dnešních ptáků (případně jen vrabce domácího), včetně všech jejich potomků. Definic však existuje více, a není proto také jisté, zda lze mezi dinosaury zařadit i primitivní formy teropodů známé z triasového souvrství Ischigualasto o stáří asi 232–225 (jako je Eodromaeus, Eoraptor či Herrerasaurus). Většinou jsou však mezi pravé teropody již řazeni.“ (str. 66).

Vůbec se nebudu pozastavovat nad definicí. Tuto pasáž zmiňuji pouze proto, aby byl jasný kontext. Pozastavím se pouze u informace, že existuje více definic, díky nímž není jasné, jestli jsou dinosaury i „teropodi“ z Ischigualasta. V první řadě v současnosti nikdo nepoužívá jinou definici než takovou, která by jméno Dinosauria spojovala s nejmenším kladem zahrnujícím plazopánvé a ptakopánvé. V druhé řadě pak pokud už je něco teropodem, je zároveň i dinosaurem. Neexistuje totiž žádná smysluplná fylogenetická hypotéza, která by teropody (kromě potenciálního interního specifikátora, který by byl vybrán z jejich řad; třeba megalosaura či zmíněného vrabce) šoupla někam mimo. Konečně; v současnosti je pozice tří výše zmíněných taxonů v rámci plazopánvých poměrně stabilní. Není ovšem jasné, zda leží vně kladu Eusaurischia nebo v rámci jednoho z jeho subkladů (Theropoda nebo Sauropodomorpha), což ovšem nepřekvapuje, protože míra podobnosti raných zástupců Saurischia naznačuje, že vrstvy souvrství Ischigualasto byly uloženy nedlouho po tom, kdy se teropodi a sauropodomorfové odštěpili od svého posledního společného předka.

Ale přejděme k dalším novinkám… V kapitole 8 se objevila podkapitola „Nový dinosaurus z botanické zahrady“ (opět na blogu). Informace na téma nových stop z Krákorky teď ignoruji; jediné, co ještě zmíním, je přidání dalších bodů: „Dinosauři ze Slovenska“ (str. 186; na blogu zde) a „Dinosauři z Polska“ (str. 188; také zde). Souvislost se stopami z Krákorky je sice zřejmá (v obou bodech jsou diskutovány šlépěje), nicméně si nejsem úplně jistý, jestli je to na tomto místě úplně vhodné. Zkamenělé stopy jsou velmi důležité a jistě si zmínku zaslouží, ale v kapitole „Dinosauři z Čech“ bych je nečekal. Nejvhodnější by zřejmě bylo, kdyby jim byla věnovaná zvláštní kapitola. To už je ovšem věc autora.

V kapitole 9 nově nalezneme podkapitolu nazvanou „Je kuře dinosaurem?“. Musím se přiznat, že vůbec netuším, jakým způsobem V. Socha rozlišuje mezi zástupci skupiny Avialae a Aves, o kterých píše na mnoha místech knihy. Nemám pochyb o tom, že vernakulární jméno „ptáci“ V. Socha používá pro klad Aves, nicméně tady moje jistota končí. Např. na str. 25 vidíme, že u vzniku ptáků stojí Archaeopteryx lithographica (tj. A. lithographica je ptákem). A jelikož Avialae zahrnuje i ptáky (viz str. 92), měl by být klad Aves součástí avial. Nicméně na str. 198 se dočteme, že „mezi avialany patří jak příslušníci Aves, tak možná i svrchnojurská legenda Archaeopteryx, spodnokřídový Confuciusornis, různé druhy vývojové skupiny Enantiornithes a také někteří ‚mořští‘ ptáci z období svrchní křídy“. Proč „možná“? Pokud Avialae zahrnuje Aves a Archaeopteryx je součástí Aves, pak Archaeopteryx je součástí kladu Avialae zcela určitě, ne? Ale další komentáře stranou; každý si onen článek může opět přečíst na autorově blogu.

Další přidané podkapitoly najdeme v rámci kapitoly 11: „Jsou větší dinosauři nebo velryby?“ (str. 284; viz zde), „Dinosauří smysly“ (str. 290; viz zde) a „Chyby a omyly v Cestě do pravěku“ (str. 300; viz zde). Vzhledem k tomu, že i tyto kapitoly jsou dostupné na autorově blogu (popřípadě na jiných stránkách) a tato recenze již nabrala hrůzných rozměrů, dovolím si komentáře vynechat. Beztak už působím jako středověký kat…

4. Ilustrace
Stejně jako v případě prvního vydání ÚSD, i vydání druhé má na obálce rekonstrukci Luise Reye. Tentokrát jsou to dva mapusauři lovící mladého argentinosaura. Tím ovšem podobnost s prvním vydáním naštěstí končí. Když jsem v původní recenzi napsal, že „[k]resby jsou bohužel v mnoha směrech až tak špatné, že nemá ani smysl hodnotit jejich vědeckou věrohodnost“, byl jsem poměrně mírný. Ve skutečnosti jsem horší ilustrace v žádné jiné knize neviděl. Překvapilo mě, když David Černý o nich poznamenal, že „nejsou v některých ohledech tak děsivé, jak to může [vyplývat z recenze J. Meixnera a té mé a že by pochválil] třeba to, že dlaně teropodů míří ve většině případů k sobě (jsou orientované mediálně) místo toho, aby splihle visely dolů (ventrálně)“. Já si ale nejsem jistý, zda se dá říct, že palmární strana předních končetin kteréhokoli zvířátka směřuje přibližně k mediánní rovině takovým způsobem, aby končetina působila byť jen trochu realisticky. Naopak; proporce jsou zcela mimo realitu, končetiny vypadají, jako kdyby byly v mnoha místech zlomené a zuby občas rostou z kostí, kde nemají co dělat. Z tohoto důvodu bylo pro mě velmi příjemným překvapením, když jsem otevřel ÚSD 2 a na prvním obrázku, který na mě vykoukl, byl překrásný Cynognathus crateronotus požírající nějakého dicynodonta (str. 73).

Potom jsem si ovšem vzpomněl, že počátkem května 2011 mi V. Socha poslal na ukázku tři rekonstrukce z tehdy ještě připravovaného druhého vydání, které vůbec nepocházely od člověka, který se pod nimi podepsal, nýbrž představovaly obkreslené verze ilustrací zahraničních autorů (ano, byly to plagiáty). V. Sochovi jsem tehdy napsal, že ilustrace sice vypadají moc hezky, ale že je vidět, že si pan ilustrátor nedělal příliš starosti s „inspirováním“ se jinými rekonstrukcemi. Na to mi V. Socha odpověděl, že o tom ví a že ho to trochu štve, ale že to nějak vyřeší. Avšak jak se zdá, touto odpovědí neskončila pouze naše společná diskuze na toto téma, ale zároveň i zvažování patřičného řešení. V knize je totiž nejen to, co jsem měl možnost před rokem vidět, ale také celá řada dalších rekonstrukcí, které by neměly být publikovány bez souhlasu skutečných autorů. Nemám sice nejmenších pochyb o tom, že pan Kupčík je velmi talentovaným ilustrátorem, nicméně jakožto profesionál si absolutně nemůže dovolit uplatňovat autorská práva na díla, jejichž autorem fakticky není. Jelikož bylo dlouho před publikováním ÚSD 2 známo, že se jedná o plagiáty, pan Kupčík vůbec neměl dostat zaplaceno a mělo se po něm vymáhat naplnění smluvních závazků. Překvapuje mě, že se tak nestalo.

A o které rekonstrukce se jedná? Tak např.: Brachylophosaurus canadensis (str. 41; a zde), Puertasaurus reuili (str. 99; a zde), Liaoceratops yanzigouensis (str. 155; a zde), Olorotitan arharensis (str. 163; a zde), Tawa hallae (str. 177; a zde), Tianyulong confuciusi (str. 198; a zde), Deinocheirus mirificus (str. 227; a zde), Sauroposeidon proteles a Tyrannosaurus rex (str. 221 a 246; na internetu jsem je nenašel, nicméně jedná se o plagiáty známých rekonstrukcí Johna Sibbicka), Saurosuchus galilei (str. 307; a zde) nebo – jak jsem s politováním zjistil – dokonce i ten hezký Cynognathus (viz zde).

5. Závěr
Musím se přiznat, že jsem se na druhé vydání Úžasného světa dinosaurů velmi těšil, protože z diskuzí, které se vedly kolem recenzí prvního vydání, jsem vyrozuměl, že V. Socha má záměr nový Úžasný svět v mnoha ohledech přepracovat a modernizovat. Skutečně jsem si moc přál, abych byl mile překvapen. Vidět knihu českého autora, která aktuálním způsobem shrnuje dění v některé z oblastí paleontologie obratlovců, by byl skvělý pocit. Naneštěstí si na něj budu muset ještě počkat. Nové vydání sice obsahuje zajímavé údaje týkající se různých nových taxonů nebo výzkumů, ale ty v prvním vydání také nechyběly. Máme tedy po ruce zajímavý soubor dat k tomu, abychom věděli, kudy se hnout, když si budeme chtít najít další informace, ale je nám to zabaleno do systému (a s ním souvisejících interpretačních chyb), který bychom očekávali v knize z druhé poloviny minulého století. Některým čtenářům možná bude také trošičku vadit, že všechny nové podkapitoly jsou dostupné i na autorově blogu nebo na jiných internetových stránkách, takže pokud jeho blog čtou, mohli na ně narazit. Mě osobně to nijak zvlášť nepřekáží. Naopak mi využití těchto článků přijde jako inteligentní nápad, protože v ČR je jen málo lidí, kteří je už četli.

Takže už skutečně závěrem… V. Socha bez nejmenší debaty dřívější recenze četl a vytýkané problémy měl zájem nějak vyřešit, ale nad těmi největšími nesmysly (klasifikací a některými číselnými údaji vztahujícími se k rozměrům) se příliš nepozastavil. Pouze je dle vlastního úsudku „aktualizoval“. Třeba je to tím, že na to měl málo času (ostatně; publikovat druhé vydání necelé tři roky po tom prvním není úplně běžná věc). A třeba mu to nepřišlo důležité. To už ví nejlépe on sám.

6. Literatura
Alcober, O. A. & Martinez, R. N. 2010. A new herrerasaurid (Dinosauria, Saurischia) from the Upper Triassic Ischigualasto Formation of northwestern Argentina. ZooKeys 63:55–81.

Benton, M. J. 2005. Vertebrate Palaeontology (3rd Ed.). Blackwell Publishing, Oxford: 1–455.

Butler, R. J., Upchurch, P. & Norman, D. B. 2008. The phylogeny of the ornithischian dinosaurs. Journal of Systematic Palaeontology 6 (1): 1–40.

Butler, R. J., Galton, P. M. Porro, L. B., Chiappe, L. M. Henderson, D. M. & Erickson, G. M. 2010. Lower limits of ornithischian dinosaur body size inferred from a new Upper Jurassic heterodontosaurid from North America. Proceedings of the Royal Society B 277 (1680): 375–381.

Keesey, T. M. (2010): PhyloPainter. Online: http://namesonnodes.org/phylopainter/ [Přístupné: 16.2.2012]

Martinez, R. N., Sereno, P. C., Alcober, O. A., Colombi, C. E., Renne, P. R., Montañez, I. P. & Currie, B. S. 2011. A Basal Dinosaur from the Dawn of the Dinosaur Era in Southwestern Pangaea. Science 331: 206–210.

Niedźwiedzki, G. 2011. A Late Triassic dinosaur-dominated ichnofauna from the Tomanová Formation of the Tatra Mountains, Central Europe. Acta Palaeontologica Polonica 56 (2): 291–300.

Sues, H.-D., Nesbitt, S. J., Berman, D. S. & Henrici, A. C. 2011. A late-surviving basal theropod dinosaur from the latest Triassic of North America. Proceedings of the Royal Society B 278: 3459–3464.

Yates, A. M. 2007. The first complete skull of the Triassic dinosaur Melanorosaurus Haughton (Sauropodomorpha: Anchisauria): 9–55. In Barrett, P. M. & Batten, D. J. (Eds). Evolution and Palaeobiology.

Zheng, X., You, H.-L., Xu, X., Dong, Z.-M. 2009. An Early Cretaceous heterodontosaurid dinosaur with filamentous integumentary structures. Nature 458 (7236): 333–336.

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář